Max Švabinský: Stanislav Sucharda
1929, lept, papier, nesignované, 14 x 9 cm, G 404
Zbierkový fond KG v Prešove
Max Švabinský, celým menom Maximilián Theodor Jan Švabinský, patrí k významným osobnostiam českého umenia dvadsiateho storočia, ktorý za svoju viac ako sedemdesiatročnú tvorbu dosiahol znamenité výsledky vo všetkých umeleckých odvetviach. Ako vynikajúci maliar, grafik a rytec prezentoval české umenie v celej Európe. Dokázal v ňom splniť všetko to čo si predurčil. Bol nesmierne pracovitý s prísnou pracovnou morálkou. Ako sám uviedol v rozhlasovom prejave v roku 1958: „Můj život pozůstává ze samé práce. Od mého dětského mládí. A vždycky ta práce musela být vydobyta. To znamená, aby tá nová etapa, do které člověk jde, nebo to nové dílo bylo dobře započato, aby v něm bylo dobře pokračováno a aby bolo dobře dokončene. Alespoň jednotlivě. Bylo-li doopravdy dobře započato a dobře skončeno, ukáže sa teprve mnohem později, za několik let.“ (In: Volavková, 1982, s. 5)
Max Švabinský sa narodil 17. septembra 1873 v Kroměříži a už ako desaťročný sa dostal do povedomia širšej verejnosti, kedy sa mu po prvýkrát podarilo prezentovať vlastné kresby vo výklade kroměřížskej lekárne a to portrét svojej tety Márie a kópiu obrazu Eduarda Engertha Rodina Manfredova po bitke pri Benevnte. Svoj talent poctivo rozvíjal, od kresliarskych štúdií krajiny až po precízne zvládnutú portrétnu tvorbu. V roku 1891 sa dostal na Akadémiu výtvarných umení v Prahe, kde bol pridelený k profesorovi Maximiliánovi Pirnerovi do „školy žánrovej maľby“, ktorý ho viedol k rozvíjaniu maliarskych zručností, romantického vnímania a k zobrazovaniu ľudských vzťahov. Pred nástupom na Akadémiu sa Max Švabinský sústredil na kresliarske štúdie krajín a kopírovanie diel starých majstrov z reprodukcií uverejnených v nemeckých časopisoch, čo malo vplyv na jeho smerovanie v oblasti grafiky. Už ako malého chlapca ho zaujala krása grafického umenia – pozorne študoval jednotlivé vrypy a skúmal krásu grafických listov. Počas štúdii v Prahe sa Max Švabinský dostal do ateliéru českého krajinára, maliara a grafika Júliusa Mařáka, ktorý ho naučil techniku leptu. Na istý čas sa však od neho odklonil a vrátil sa k nemu o deväť rokov. Dovtedy vytvoril mnoho kresieb, portrétov, alegorických obrazov. V roku 1906 sa Švabinský vrátil k leptu a ostal mu verný až do sklonku života.
Zo zbierkového fondu galérie sme ako dielo mesiaca apríl zvolili leptaný portrét českého secesného sochára Stanislava Suchardu z roku 1929, ktorý je dôkazom Švabinského záujmu v portrétovanie a grafické umenie. Švabinský sa portrétovaniu známych osobností z kultúrneho života venoval už od ranných čias. Pri portrétovaní sa snažil zvečniť nielen vzhľad portrétovaného, ale zamerať sa na vnútro dotyčného. Ako sám uviedol: „Nezáleží mi ani tak na tom, aby můj portrét byl hlavně a dokonale v liniích a prostoru komponován, nýbrž jde mi o to, aby pohyb, gesto rukou, šikmé sedění, stání, či sedění uzavřené do sebe bylo znázorněno, a sice trochu přehnáno, aby portrétovaný byl ihned v siluetě poznán.“ (Žákavec, 1933, s. 41) To sa bezpochyby Švabinskému podarilo. Stanislav Sucharda je zachytený v stoji s rukami vo vreckách a upreným pohľadom na diváka. Vzbudzuje v pozorujúcom pocit vyrovnanosti a pokoja – a presne taký bol. Sucharda bol nekonfliktným človekom a to sa Švabinskému podarilo bravúrne zachytiť.
Švabinského grafické dielo bezpochyby obohacuje grafické umenie nielen v našich končinách, ale aj v rámci celého sveta. Životné dielo autora je rozsiahle a mnohostranné. Je výsledkom celoživotnej poctivej cieľavedomej tvorivej práce a je pomerne ťažké ho zhrnúť v pár riadkoch. Vplyv na život a tvorbu Maxa Švabinského malo množstvo udalostí, my sme sa však zamerali predovšetkým na oblasť grafickej tvorby a jeho prvých impulzov.
„Nedělal jsem nikdy grafické dílo proto, abych dal vyniknout technice jako hlavnímu principu, nýbrž šlo mi vždy v první řadě o to, aby byl co nejlépe uplatněn můj vnitřní záměr, má inspirace... Veškeré grafické techniky jsou v podstatě nesnadné. Osvojí-li si však umělec některé z nich a podává-li jejich prostřednictvím své dílo vzniklé z vnitřní nutnosti, bude vždy ještě muset bojovat o to, aby dílo mistrovsky provedl.“ (Kaušitz, 1959, s. 67)
Mgr. A. Chovancová
